Upíří polibky - Počátek - Ellen Schreiber - můj názor

Hrozně jsem tuhle knížku chtěla, nejenže miluju manga a tahle knížka jako první vyšla jako japonský komiks, ale také proto, že tahle autorka snad vydala knihu dřív, než začalo Stmívání mánie, která se mi fakt hnusí. Dobře, první díl byl dobrej.
Obdivovala jsem Raveniny úžasné modely, její řetízek s netopýrem a jen černé kousky oblečení. V tu dobu totiž u mě převládal EMO styl a já, magor, se mohla inspirovat. Nicméně jsem nevypadala tak skvěle, jako ona (světe, div se), ačkoliv jsem se opravdu snažila.

A pak mě knížka zklamala. Přišlo mi, jako by jí psala dvanáctiletá holka s naprosto ulítlejma a trapnejma vtipama. Navíc, hlavní hrdinka opravdu nepůsobila na svůj věk, šestnáctiletí lidé by měli už mít trochu té přirozené inteligence, kterou Raven očividně postrádala. Byla typický puberťák, což se mi nelíbilo. Milion stejných knih o praštěných teenagerech si můžu přečíst od Lanczové, že?
Ale musím říct, že kniha byla chytlavá. Těšila jsem se, až se k ní znovu dostanu a můžu dočíst - těšila jsem se, až se dočkám té kvality, když už jsem za to dala dvě kila.

Raven čekala dlouho, až se toto stane. Vždy byla outsider, věčně válčila s Travorem, svým odvěkým nepřítelem a trávila čas jen s Becky - buranskou holčinou, jejíž rodina se starala jen o své pole a o nic jiného. Raven každý nadával do příšery, ducha a upíra, poněvadž nosila jen černou. Neměla nikoho, kdo by jí rozuměl. A pak se přistěhoval Alexander se svou rodinou, o níž měli všichni tušení, že jsou to upíří...

Tak bych definovala knížku. Ještě ubohé vtipy, nelogické postavy, které neměly ani hlavu a ani patu a naprosto divný děj (jako třeba vloupání se do domu svého idola - to je přesně to, co by udělali ledatak v Bravíčku). No nic, jdu se rozčilovat nad něčím jiným.
Nicméně musím autorce poděkovat, kdyby nebylo jí, nebylo by komiksu. Tam není moc místa pro sloh a zbytečných pitomostí, takže vám doporučuji komiks - knihu fakt ne!