Hunger games - Catching fire

Po dlouhé době čtení a občasného vyhledávání překladu pár slovíček jsem dokončila poslední stránku knížky a vyčerpaně jsem jednoduše nemohla říct nic. Byla jsem emocionálně na dně a ještě k tomu trochu zklamaná.
Jestli očekáváte nespoilerování, tak máte tak trochu smůlu :)

Katniss se po vražedných hrách vrací domů za doprovodu věčně zlitého a agresivního Haymitche a věčně milosrdného a milujícího Peety za svou rodinou a kamarády. Neustále si dělá starosti s tím, že na ní jaksi hodili jakousi vlastizradu a spyknutí, ale i tak stále loví ptáky a další havěť, jelikož jak se lidově říká nemá do čeho píchnout. Peněz má, že by je mohla rozhazovat a její Matka i Prim nemají konečně o nic nouzi.
Svět je jaksi růžovější, alespoň do té doby, než se před prahem domu objeví prezident Snow. A věci se dávají do pohybu. Katniss nedokáže zabránit vzrůstajícím odporům, ač se snaží seč může. Nuceně se olizuje s Peetou, přestože její myšlenky občas zabloudí ke Galeovi (myslím, že česky nějak Hurikán, ne?)
Do téhle části mě kniha nadchla. Pak přišlo oznámení, že Katniss musí zpět do arény a ještě k tomu se zběhlýma zabijákama a tím se mi to tak trochu pokazilo. Nevím, asi mě naštvalo, že už to tu jednou bylo, ačkoliv ten nápad s hodinami a to, co jsme se dozvěděli na konci, mě tak trochu šokoval.
Nicméně mě celé nové Hladové hry nebavily, jelikož Katniss skoro pořád seděla na prdeli a já jsem na ní byla zvyklá jak na tu, co vymýšlela strategii a né, že měla myšlenky na to, že jestli Peeta nepřežije, půjde si hodit mašli. Obdivovala jsem jí, jak uměla přežít, ale tady to skoro vůbec nepotřebovala, jelikož se spoléhala na ostatní. Nikoho tam skoro nezabili a já jsem prostě saďour, no.
Prim tam dohromady řekla asi tak pět a půl věty a na konci jsem si oblíbila Johannu, ta byla perfektní :)